Cyklovýlet

Usedám na svou židli, dnes neobvykle vypolstrovanou dvěma polštáři navíc a chci vám sepsat zprávu z jedinečného cyklovýletu, který jsme v sobotu měli možnost zažít. Ona jedinečnost se skládá ze tří věcí: cyklovýlet jsme dostali dárkem od našeho klienta Ski a Bike centrum Radotín, jeli jsme na kolech, která jsou Rolls-Royce mezi koly a především se na cestu vydali lidé, kteří se běžně v podobných situacích nevyskytují.

Když nám na jedné ze schůzek ve Ski a Bike centru Radotín řekli, že nám chtějí dát dárek, rozzářila se nám očka dojetím. Je příjemné, když vás chce někdo ocenit za dobrou práci. Avšak při zjištění, že se jedná o uspořádání cyklovýletu na speciálních kolech, která pro nás Radotín připraví, se mi poněkud zatmělo před očima. Při ujištění, že trasa bude naplánovaná „pro vývojáře“, se mi zrak opět navrátil. Po návratu ze schůzky se zpráva o plánovaném cyklovýletu šířila jako lavina, na jedné straně vzbuzovala hrůzu a paniku, někteří už začali rafinovaně promýšlet, jakou alternativu si na daný termín vymyslí, na druhé straně zde byla hrstka cyklovývojářů, kteří vymýšleli, jak trasu naplánovat tak, aby byla co nejobtížnější a neustále nás zahrnovali dotazy, co že to bude za kola a kdy už se pojede.

Neuvěřitelné se stalo skutečností a v nyní už historickém datu v sobotu 25.8.2012 v 10:00 místního času se nás devět sešlo v Radotíně před prodejnou, kde nám podle předem zadaných údajů váhy a výšky vydali kola uzpůsobená přesně na naše „vysportované“ postavy. Kola vypadala neuvěřitelně a v průběhu celé naší trasy jsme vzbuzovali zájem dalších cyklistů, kteří se jistě podivovali nad tím, jak je možné, že lamy jako my jezdí na takových kolech.

Po prvním nasednutí na kola a obkroužení prodejny jsme zajásali, že kola jezdí téměř sama. Tato představa se ukázala jako velice mylná hned při prvním stoupání. Po dvou stoupáních jsem zaznamenala defekt na mé přehazovačce. Při třetím stoupání do kopce jsem musela konstatovat, že defekt nemá přehazovačka ale já, protože jsem si neustále pletla ovládání, takže jsem do kopce obvykle zařadila nejtěžší převod. Nicméně i tak děkuji Vaškovi, který mi v prvních dvou případech defekt opravil a předpokládám, že bude mít velkou radost, až se to tu dočte.

Od cíle a vrcholu naší cesty, kterým byl Karlštejn, nás dělilo několik kopců, ale také několik sjezdů, dobrých lidí a zastávek na malinovku. Při jednom sjezdu, kdy jsme jeli úzkou cestičkou kolem srázu, jsem se ze zoufalosti svěřila kolegovi se slovy: „My tady všichni umřeme, Tondo!“, načež se Tonda hlasitě rozchechtal na celý les. Za jeho podporu mu musím zpětně také velice poděkovat. Přežili jsme a jelo se dál. V oblasti mezi lomy Velká Amerika a Mexiko jsme potkali kouzelného dědečka, kterého jsem později musela přejmenovat na kouzelnýho dědka. Ze začátku se nás několikrát pokusil kontaktovat s dotazem, kudy vede žlutá značka, kterou jsme tou dobou také ztratili. Po několika minutách nás a několik dalších nebožáků začal dědek směřovat na žlutou značku, která vedla přímo strmě do lomu Mexiko. Zřejmě nepochopil, že s koly provozovat skoky do vody nehodláme. Po několika vymotáních jsme na něj opět narazili, to už nás opět s jistotou směřoval na žlutou značku, která tentokrát sice vedla jinou cestou, ale opět střemhlav do lomu. Se slovy: „To Vám teda pěkně děkujeme!“ jsme se rozloučili a zamířili na opačnou stranu po modré zpět.

Jako vrcholem cesty se nakonec ukázalo nalezení místa vhodného na oběd, kde by nebylo zavřeno, měli volno a dala se zaparkovat kola. A takové místo jsme skutečně po několika neúspěších objevili. Zasedli jsme v restauraci Pod Dračí skálou, kde jsme hodovali, pili a zvolna usínali. Za celou cestu se až teprve zde objevily anténky (pozn. Tak se nazývá situace, kdy u stolu sedí více vývojářů a začnou házet věty, kterým nikdo další nerozumí. Zjistíme-li takový stav, můžeme jej naznačit přiložením vztyčených ukazováčků na spánky.). Po odjezdu z hospody jsme zaznamenali změnu stavu v sedací oblasti, která se projevovala po zbytek cesty především na nerovném povrchu. Tento stav u mě přetrval až do druhého dne.

Kvíz

Malý prázdninový kvíz: Každý správný závodník má na noze převodník. Přiřaď převodník k cyklistovi.

Druhou polovinu trasy, kdy už se celkem projevila únava, jsme měli naštěstí naplánovanou podél řeky. I tak chlapci v posledních kilometrech v Černošicích začali rozvíjet debatu, jestli není radši lepší chodit do hospody. Výsledek je prý totiž stejný: člověku se motají nohy, je mimo a ráno se cítí jak zpráskaný pes. Nakonec jsme i přes veškerou únavu všichni s úspěchem a s radostí dorazili zpět do Radotína, nasedli do aut a upalovali zpět ku Praze.

Navzdory nebo možná kvůli všem nástrahám a nesnázím se z tohoto cyklovýletu stal nezapomenutelný zážitek pro všechny zúčastněné. Chci moc poděkovat Ski a Bike centru Radotín, které nám výlet umožnilo a zapůjčilo tak úžasná kola. V konečném sčítání byl výlet velká paráda a legrace. Důkazem budiž náš další plán a to jest výšlap pěšky na Sněžku.

Na startu a v cíli

Start a cíl k nerozeznání

Mapa trasy

Vyznačená trasa černě šrafovaně: 48 km z Radotína přes Mořinu, Karlštejn a zpět podél Berounky.

Anna Češková

AnČe pracuje jako linkbuilder a stará se o kulturní život v Mediu. Absolvovala Studia nových médií na Karlově Univerzitě a ve volných chvílích přemýšlí o gamifikaci vesmíru.

Google+ profil ceskova@medio.cz